Jan Kunc - Zahrada, op. 14 - ноты, текст песни (слова)

1. Jarní
 
 Zlatě se slunce směje
 a život rozdává,
 v dál modrým vzduchem spěje
 spleť mráčků bělavá.
 
 Jde sadem žena mladá
 a píseň notuje,
 květ v její vlasy padá,
 jak vánek zaduje.
 
 A ona celá je světlo,
 radost, smích.
 Je zázrak vlna těla,
 zdvih ňader rozvitých.
 
 Je jako mladá břízka,
 když v sladkém zmámení
 jí nová míza tryská
 a šumí ve kmeni.
 
 2. Třešně v květu
 
 Ó, jaký to úsměv čistý,
 hle, zeleň a sníh.
 Když zrosenými listy
 květ třešní planoucích
 ti vytryskne, jak košatá
 by stála náruč rozpjatá,
 hle, zeleň a sníh.
 
 A je to cit měkký a celý,
 jít zahradou dumavou
 a zázrak ten rozhořelý
 ti svítí nad hlavou,
 jak jdeš, strom v běli zasněný
 ti na vlasy hází lupeny,
 hle, zeleň a sníh.
 
 Jen jeden znám pocit stejný:
 zřít dětských do očí,
 a odlesk cudný a hřejný
 ti duši otočí,
 oh, vím, to stejně zaplaví,
 jak teď, když čistě tě pozdraví
 hle, zeleň a sníh.
 
 3. Píseň
 
 Ó, kdybys poslouchat uměl,
 jak lehce zachytil bys
 podzemní skryté proudy,
 kypění jarních míz,
 jásavou ptačí píseň, šumění bílých bříz.
 
 Ó, kdybys viděti uměl,
 v očích tíž neměl z ran,
 viděl bys zátopy světla,
 žlutavě rozkvetlý lán,
 oblaků modravých vlání do dálných, rozlehlých bran.
 
 Ó, kdybys rozumět uměl,
 svět by se celý ti vzdal,
 ptákům bys rozuměl, stromům,
 jak dávný z pohádky král,
 nad hlavou slunce a v zracích velký by požár se vzňal!